Převzetí štafety... "návštěva Vídně"

Tímto bych chtěl poděkovat autoru blogu za to, že mi umožnil pokračovat ve skvělém blogu. Z mého hlediska je super, že nebudu muset šaškovat se založením něčeho podobného a budu se snažit kvalitou navázat na již napsané. :) Jelikož se chystám studijně do Turecka cca na půl roku, budu zde uveřejňovat své postřehy nejen ze školy, ale i z cest.

Rovnou začneme s návštěvou hlavního města Rakouska - Vídně.

Cesta do největší rakouské metropole začala v brzkou  ranní hodinu v Nových Butovicích v Praze. Je to to nádraží, kde už jsem jednou byl a to při koncertu k výročí 20 let založení Kabátů. Jediný, co si z toho pamatuju je to, že tam bylo hodně lidí, a že nějakej chudák v autobusu přišel o botu, nebo o obě? Aktuálně je to tam rozkopaný, ale místo odjezdu jsme i s malými problémy nakonec našli.

Cesta:

Podle informací z Čedoku jsme na místě měli být už v 5:30, přičemž odjezd byl v 6:00. Autobus přijel cca v 5:45. Co se týče busu: nebyl to žádnej extra henlein. Popsal bych ho asi jako něco mezi new karosou a Student Agency. Alespoň měl naklápěcí sedačky, takže do příjezdu na velmi nepříjemný tankodrom 50km za Prahou se tam dalo lehce spát. Pak přišla první pauza na pumpě a proběhla první identifikace osazenstva. Abych pravdu řekl, celej zájezd měl zajímavé paralely se zájezdem do Paříže, kterého jsem se rovněž účastnil. Na palubě tentokrát bylo větší množství vidláků/žabáků. Do Paris jich snad tolik necestovalo. V menším množství zde bylo pár od pohledu zcestovatělých lidí, potom několik neutrálních u nichž nevíš jestli vidlák nebo Einstein, dále jak jeden kamarád vtipně poznamenal "BMW na úvěr" a nechyběla ani maminka/babička s dcerou/vnučkou. Tentokráte to byla babička s vnučkou. Nakonec zbývá samotný průvodce, jenž je samostatnou kapitolou. Pán, ve věku něco přes 50 let, byl na začátku tak zmaten, že z něho lezly samé zvratky. No prostě to nemělo hlavu ani patu. Nejdřív se musel dodržet zasedací pořádek, aby o chvíli později na něm už nezáleželo. Představení přepravní společnosti mu dalo taky pořádně zabrat. Následovala snaha představit Vídeň. Jeho neustálé přeříkání se začalo přinášet první ovoce - lidi už se regulérně začali gebit, páč to jinak nešlo... Zbytek cesty asi nemá cenu komentovat, takže bych přistoupil rovnou k samotné prohlídce města. 

Den 1:

Podle programu nás měl autobus provést po Ringu a potom někde vyhodit a ciao. Situace byla nicméně lehce pozměněna. Nejdříve jsme projeli 1,5 x Ring, což je takový malý okruh uprostřed centra. Rozměrem je dost podobný Gočárovu okruhu v HK. Jsou z něho vidět zajímavé historické budovy jako radnice, sídlo prezidenta, parlamentu, státní opera, dokonce i ruské kolo v Prateru, atd... Potom nám zmatený průvodce oznámil, že hodlá udělat pěší okruh památek, který jsme viděli při projížďce Ringem, a jelikož jsme plánovali se první den držet v centru, tak jsme nakonec absolvovali procházku v podstatě i s drtivou většinou spolucestovatelů. 

Autobus nás vysadil údajně na jediném místě, kde se v centru může stát - Marie - Terezie platz. Je to takové náměstí obehnané budovami, ve kterých jsou muzea a uprostřed toho všeho se tyčí socha Císařovny. Podle toho ten název. Odtamtud nás průvodce vedl směr Dóm svatého Štěpána, což je asi největší "bomba" úplného středu města. Zvolené tempo nebylo nikterak závratné, i přesto to nějakým lidem "od nás" začalo dělat problémy. Samotná katedrála je fakt obrovská. Co do velikosti by snesla srovnání s Notre Damem v Paris. Možná je ještě větší. Umístění je něco jako Chrám sv. Víta v Praze. Kolem je spousta baráků, takže jde dost blbě celej nafotit (viz foto níže). Na katedrále se mi nelíbilo obrandovaný lešení. Beru, že je potřeba to nějak opravit, ale aby tam byly reklamy? To už bylo trochu moc... Každopádně jsem se zašel podívat dovnitř. Nic zajímavého tam nebylo. Nějaký krám se suvenýry + nějaké informační letáky.

V podstatě jako v každé takové stavbě. Vnitřek byl ještě rozdělen v poměru 10:90 na něvěřící a věřící část. Do věřící části asi turisti neměly chodit, resp. byl tam takový oddělovací plot, ve kterém byla vrata, do nichž stejně později začal proudit dav turistů... Stavba je to i tak honosná a stojí za návštěvu. Od svatého Štěpána jsme šli k vídeňskému orloji. Už si přesně nepamatuju, jestli to bylo zrovna na téhle cestě, ale procházeli jsme kolem hospody s největším schniztlem ve Vídni. Restaurace se nicméně nacházela na dost stupidním místě - úzká ulička, spousta lidí a velký tlak v hospodě. No dopadlo to tak, že tam strávníkům do talíře čumělo spousta turistů do talíře. Nic příjemné z hlediska zákazníka to teda aspoň z mého pohledu nebylo. Orloj byl o ničem (stejně jako ten Pražskej). Nechápu, co na tom lidi vidí. Cestou zpět jsme šli opět kolem Dómu sv. Štěpána. Dalším cílem byl nějaký barák, který už nevím, čím je významný. :) Před ním byla nějaká x set let stará ohrazená vykopávka z asi  Římský říše a uvnitř bylo něco o Sisi.

Cesta pokračovala k sídlu prezidenta, což byla opět pěkná historická stavba. Nic víc bych k ní asi na srdci neměl. Pomalu jsme se teda začali přemísťovat k radnici, na kterou jsem byl obzvlášť zvědav. Před hlavní budovou se zrovna konal nějaký filmový festival, takže prostor před ní zaplnilo spousta sedaček a stánky s občerstvením včetně všudypřítomného bahna. Na fasádě potom bylo dost velké plátno. Samotná radnice k mému překvapení nebyla tak velká, jako jsem myslel.

Podoba s libereckou radnicí je ale nepopiratelná. Je zhruba půdorysně dvakrát větší a stejně tak i vyšší. Není to teda jako Louvre, že se jde asi kilometr po ulici a pořád je vedle mě. Nic to ale nemění na tom, že podle mě stojí za to se ní jít podívat, přestože jsem čekal, že bude 10x větší než ta v Liberci. Od radnice je to co by kamenem dohodil do sídla parlamentu. To bylo příjemným překvapením. Mělo nádech aténské Akropole, alespoň zepředu podle těch sloupů. Dovnitř se jít nemohlo a obejít ho snad taky nebylo možný. Zastavili jsme teda jenom na chvíli, aby si to každej v klidu prohlíd a šlo se zpět na M-T platz, kde nám průvodce řekl, že do odjezdu na hotel zbývá asi hodina a půl a kousek odsud je Maria hilfer Straße, jenž by nás mohla zajímat.

Zamířili jsme tedy tam. Ulice není moc široká - jedno auto v každym směru. Za to je ale dlouhá jak tejden bez vejplaty a dá se po ní dojít až k Schonbrunu. Známá je především proto, že se na ní nachází spoustu nejrůznějších obchodů. Odhadem jsme po ní šli cca kilometr a potom zpět. Ve finále to ale bylo o ničem. Spousta kšeftů s hadrama a všelijakejma nesmyslama, který byly víc než dvakrát dražší než všude jinde. Pro ilustraci: měli tam pěknej zapalovač za lidových 38€. S pařížskou Champs-Élysées nesrovnatelný. Tam měly automobilky pěkné showroomy, kde i kdyby mi to nic neříkalo, tak se tam zajdu podívat, když uvidím auto přilepený na zdi. Tady nic takového nebylo, resp. v tý části, kde jsme byly. Za další když už hadry, tak bych čekal velký Adidas, Nike, Puma story. Tam byly jenom něco jako tuzemský A3 sport. Celkově na mně ulice neudělala nějakej závratnej dojem. K návštěvě teda nedoporučuju. Očividně ale táhne dost lidí, páč se tam v obou směrech táhl pěknej had lidí. Následoval přesun k autobusu na M-T platz, kde se mě snažil týpek navlečenej do Mozartovej hadrů ukecat na večerní koncert. Vtipný bylo, že začal francouzským pozravem, načež jsem mu odvětil stejnou mincí. Jeho překvapený pohled byl k nezaplacení. Situace se vyvinula tak, že jsme ve finále oba zjistili, že francouzsky umíme tak leda pozdravit. Poté následovala cesta na hotel.

Den 2:

Během odjezdu z hotelu nám bylo sděleno, že nejdříve pojedeme na zámek do Schonbrunu a kdo bude chtít, tak se tam odpojí a bude pokračovat po vlastní ose. V oficiálním programu ani zámek nebyl, takže bylo jasný, že většina lidí vystoupí. Zároveň když by si tam někdo dovolil nejít, tak to jakoby ve Vídni ani nebyl. Jelikož to byl první cíl naší cesty, vystoupili jsme samozřejmě taky. Samotnej zámek lehce připomíná Versailles, akorát není tak obrovskej. Zvenčí je to fakt pěkná stavba. Kvůli velkému počtu turistů je to celkově hezky upravené a je tam čisto, což platilo pro celé město. Dá se říci, že jsem očekával něco většího, ale nezklamalo mě to.  Navštívil jsem i vnitřek, který byl jako na každym zámku. Vyjma obrovskýho sálu (něco jako Vladislavský sál Pražského hradu) a zajímavostí o malém Mozartovy o ničem. Prohlídka byla individuální dokonce s českým audio průvodcem a zabrala všeho všudy 45 minut. Mohli jsme vzít i delší, ale nějak jsme se skupinově rozhodli pro nejkratší. Zároveň je třeba podotknout, že jsme dorazili relativně brzy, a tak tam ještě nebyl velký tlak lidí. Další paralela s Paříží - viz Eiffelovka. Přijít tam kolem desáté dopoledne, na prohlídku bychom pár hodin možná čekali. Součástí areálu je rozlehlý zámecký park, kde se nalézá zoo, v níž snad jako jediné v Evropě chovají Pandu.

Přímo naproti zámku se na kopci tyčí Gloriette, jenž jsme označili jako cíl cesty. Na stranách zahrady jsou různé atrakce a stavby včetně zoo. Tam jsme původně měli v plánu jít, nicméně nechtěli jsme tam trávit mnoho času a zároveň čekat 2 hodiny na to, jestli Panda vyleze. Pokračovali jsme tedy na kopec hned naproti zámku odkud byl slušný výhled na město. Areál není v úplném centru, ale je lehce odstrčen mimo město, takže hledat věže radnice bylo zbytečné. K vidění ale byla Danube tower, jenž byla našim dalším cílem. Po prohlédnutí stavby na kopci jsme se pomalou chůzí vydali zpět před zámek. Při zpáteční cestě se tlak lidí začal exponenciálně zvětšovat. Nadešel boj protlačit se vnitřek zámku před areál. Chtělo to ostrá rameno, ale nakonec jsme se vymotali a pokračovali k dalšímu cíli dne, a to Dunajské věži.

Je třeba podotknout, že tip na návštěvu jsem dostal od kamaráda. Cestu tam jsme absolvovali vídeňským metrem, označovaným jako U-bahn. Lehké překvapení nastalo, když při vstupu nikde nebylo okénko s pikolíkem, jenž by prodával jízdenky. Tento problém mají lišácky vyřešený jednoduchými automaty na lístky, které jsou v několika cizích jazycích včetně češtiny. Průměrně inteligentnímu člověku to tedy nemůže dělat nejmenší problém. Samotná cesta zabrala asi 20 minut jízdy s jedním přestupem. Následoval asi stejně dlouhý pochod k věži. Se svými 252 metry se jedná o druhou nejvyšší stavbu Rakouska. Leží v Donauparku což je moderní čtvrť, kde mimo výše zmíněné věže stojí pár dalších mrakodrapů včetně Vídeňského kongresového centra. Ve své podstatě je to obdoba pařížské La Defénse. Opět jako zámek v Schonbrunu není tak honosná. I když byla neděle, čekal bych větší množství lidí. Tady bylo úplně mrtvo.

Věž s Donauparkem dělí ještě relativně rozlehlý park, kde jsme se moc nezastavovali. Za nedlouho se před námi již začala tyčit věž v celé své kráse. Pod věží bylo zaplněné parkoviště. Moc lidí se kolem ní ale nemotalo. Stejně jako o 20 minut dříve - očekával jsem větší masu turistů. Na věži se nalézá ve výšce 150m vyhlídková plošina jak venku, tak zasklená o patro výš. Nad plošinou je ještě restaurace s kavárnou. Zároveň se věž otáčí kolem své osy, čehož jsem si ani nevšiml. Nahoru jezdí výtah. Při cestě mi zalehly uši. Max. zrychlení bylo 7m/s, což je zhruba 25km/h. Nebylo to jako na Montparnasse, ale i tak to byl docela fofr. Zajímavé bylo to, že vrchní část výtahu byla prosklená, takže si bylo možno během cesty prohlédnout vnitřek toho betonového monstra. Venku by bylo možné si skočin bungee jumping, ale nikdo nebyl dostatečně velký blázen na to, aby to udělal. Na platformě foukalo velmi nepříjemně. Výhled z věže byl i přesto velmi zajímavý. Byla docela dobrá viditelnost, tak bylo vidět v podstatě celé město. Nepříjemně mě překvapila absence jakýchkoliv ukazatelů, kde co je. Všechny památky taky dost splývaly s okolím, takže rozšifrování takové radnice dalo trošku zabrat. Po chvilce jsem ale historické budovy z předcházejícího dne úspěšně našel. Samozřejmě bylo vidět Ruské kolo v Prateru včetně dalších zábavních atrakcí. Poté jsme ještě zašli o patro výš do zasklené platformy, kde na nás čekal stejný výhled akorát bez větru. :) Čas nás začal tlačit, takže návštěvu vyšších pater jsme vynechali a po pečlivém prohlédnutí jsme pokračovali směr Prater. Ještě předtím jsem však poslal do šachty nějakou bagetu na posilnění a šlo se. Podle zatažené oblohy se začal pomalu, ale jistě blížit déšť. Jako ideální schovku před lijákem jsme určili Madame Tussauds v Prateru. Po chvilce jsme tedy vyrazili právě tam.

Cesta netrvala nijak dlouho. Pár minut po vystoupení z krtka ovšem začal slejvák, který se po chvilce přetransformoval v pár kapek. V tu chvíli jsme již čekali ve frontě na lístky. U vstupu nás přivítal dost reálný Arnold Schwarzenegger s Normou Jeane. Ano, tušíte správně, jedná se o Marilyn Monroe. Abych nezapomněl, Madame Tussauds je muzeum voskových figurín. První takovéto muzeum bylo postaveno v Londýně. Tam se řadí k hojně navštěvovaným místům. Jelikož tam sklidilo úspěch, začaly se "pobočky" šířit dále po světě včetně Prahy. Jedno je právě i ve Vídni. V životě jsem v ničem takovém nebyl, takže jsem byl dost zvědavej. Systém je uzpůsoben tak, že vede celou budovou jedna trasa, na níž jsou jednotlivé figuríny. Není tedy možné nějakou figurínu nevidět.

Ve finále je to správný systém. Uvnitř se totiž tísnil velký počet turistů. Každá s figurín má vyhrazen kousek muzea, kde se vám snaží usadit postavu do jejího reálného prostředí. Samozřejmě byl kladen důraz na rakouské osobnosti včetně Sisi či samotného císaře Franze Josefa. Nemohly chybět osobnosti světového formátu jako Kraksna (Angela Merkel - to je označení německé kancléřky lidmi z mého okolí včetně mě samotného), Obama, Alžběta II., nebo Dalajláma stejně jako umělci včetně podle mého suprově udělaného Alda Raineho v podání Brada Pitta. Docela věrné byly i Madonna s Lady Gagou. Elvis spolu s Eddiem Mercurym byli rovněž suprově udělaný. Některé z figurín tak dobře udělané nebyly. Zmínil bych Sebastiana Vettela nebo Julii Roberts, popřípadě Justina Biebera. Na konci jsem se ještě nechal ukecat do focení v nějakym rádoby studiu, kde jsme jakoby jeli limuzínou, dostali jsme oskara a pak ještě něco. Jedna fotka vyšla na krásných 15€, dvě potom na 18€, tři myslím na 20€. No vzal jsem 2 fotky a šli jsme dál. Celá návštěva zabrala cca hodinu. Myslel jsem, že tam bude víc figur třeba ze sportovního světa, ale bohužel zase tak velkej barák to nebyl. Celkově bych to, ale i přes dost drahý vstupný (kolem 18€), doporučil, resp. kdo by nechtěl vidět tolik známých osobností, který ještě k tomu vypadaj jako živý na jednom místě.

 Mezitím přestalo pršet a snad i vykouklo sluníčko. Ještě jsme stihli projít park. Musím říct, že na některý atrakce bych nešel ani totálně zmatlanej. Dělalo se mi z nich zle jenom při pohledu na ně. Holt drtivá většina těch věcí je tam pro děti a dospělému člověku to nic moc neřekne. Nemyslím zrovna těch pár hrůz, ale celkově jako celek. Můžu si teda na teoretickém listu navštívených míst udělat čárku. Čas se pomalu začal nachylovat, a tak jsme vyrazili směr M-T platz, kde nás se zbytkem grupy nabral autobus a vyrazilo se směr Praha.