Úplně jinej svět... “aneb první dny v Turecku“

Odlet:
Na letiště jsme dorazili brzy, abychom měli jistotu, že vše proběhne v pořádku. S rodiči jsme čekali před odletovou halou na Martina,  jenž s rodinou dorazil cca 40 minut po nás. V klidu jsme se porozhlédli a našli si místo odbavení. Před odletem jsem ještě stihl poslat do šachty Big Mac. Po

nějakém čekání nám zbývala hodina do odletu. Vyrazili jsme tedy směr pasová kontrola. Před tím ještě proběhlo loučení a focení přes pasovou kontrolou, za kterou nám hned fízl v kukaňi zjebal. Si člověk nevšimne cedule a už je oheň na střeše. Mohl nám to říct aspoň v klidu a příjemněji, no jo Češi…

V duty free jsem okamžitě zamířil pro nějakej alkohol. Vzal jsem velikostně asi dvojitýho panáka Becherovky a začal jsem pomalu ucucávat. Prošli jsme se po letišti a je to zajímavej zážitek vidět zaparkovaný letadla. V bezcelní zóně nic zajímavýho, ceny samozřejmě napálený. Svíčkovou za 500,- jsem ale neviděl. No pomalu jsme se přemístili před check před nástupem do letadla. Sundal jsem pásek vyndal notebook všechno prošlo a nastoupili jsme do letadla – Airbus A320. Místa na nohy velmi poskromnu. Pro mě to byla hodně těžká písemka. Ve finále jsem ale čekali ještě necelou hodinu v letadle kvůli nějaký kontrole letadla. To už ze mě alkohol skoro vyprchal, takže jsem si moc nepomoh…:D Potom se šlo na vzlet, kde jsem čekal větší zaražení do sedačky. Nepřišlo mi to žádnej šlágr. Zároveň to není nic příjemnýho ten samotnej vzlet stejně jako přistání a natáčení kvůli směru.

Jakmile to pilot vyrovnal začlo se roznášet jídlo. Jednalo se o turecký letadlo s tureckou posádkou. Letušky a letušák měli zamračený ksichty až z toho bolely oči. Bych čekal, že se budou usmívat. I kdyby blbej strojenej úsměv jako stewardi ve Student Agency, tak aspoň něco. Prostě jsem z nich neměl dobrej pocit. Všechno to ještě podtrhlo to jídlo. Měl jsem objednanej řízek s bramborem a dostal jsem rejži s kuřecím plátkem. Ve finále mi to ale bylo jedno a nereklamoval jsem. Maso bylo ok, rejže nic moc. Pro mě nejdůležitější ze všeho byl dezert – čokoládovej pudink s jahodou a šlehačkou. Byl supr a šmakoval mi. Jsem si měl nechat nosit jenom to… Na nějakém letáku uvnitř ještě bylo, že Pegasus (letecká společnost s níž jsme letěli) vyhrála cenu za nejlepší jídla na palubě. Celkově ta chálka rozhodně tam dobrá nebyla, tak nevim jestli jinde mám očekávat ještě něco horšího.

Další překvápko bylo to, že jakýkoli nápoj byl zpoplatněn. Bahno samozřejmě nejdražší. Lemtal jsem

jenom za eura koupenou vodu a byl jsem spokojenej. Po jídle jsem se tak nějak snažil usnout, nicméně pořádně se mi nepodařilo zabrat. Po dvou hodinách jsme se přiblížili k Istanbulu, kde jsme se zpožděním asi hodiny přistáli. Nikdo netleskal. Abych zhodnotil první let: zjistil jsem, že zmatlat se nepotřebuju  dá se to v klidu zvládnout. Nepříjemnej je jenom start a přistání dosednutí bylo v prvním letu perfektní, ve druhém v noci trochu horší. Celkově teda 70%, kde 100% je super.

Letiště, kde jsme přistáli, Sabiha Gökçen, mi přišlo větší než to v Praze, alespoň z pohledu bezcelní zóny. Ošéfovali jsme si tam další boarding pass a po chvilkovém čekání jsme vlezli na palubu. Letěli jsme v noci a opět to bylo ok. Tentokrát jsme letěli Boeingem 737-800. Bylo tam víc msta na nohy, takže lepší než to první. Dokonce i nějaký obrazovky ze stropu vyjeli, v prvním letu absentovali. Byla na nich mapa a ukazatel výšky rychlosti, atd… Long story short: přiletěli jsme asi o hodinu později a před výstupem v letišti jsme ještě zastavili v „bezcelní zóně“. Jednalo se pouze o jeden obchod s alkoholem. J Ještě v Praze už jsme zahlédli další skupinku Čechů. Hned jak si nás ještě v Praze všimli, pronesli nějakou zvratku. Z toho plyne, že vzniknul „závod“ o to, kdo se dříve zorientuje na letišti a kdo se dostane dříve do Adany.

Přílet:

Před halou už na nás čekali peer studenti, kteří nás posléze odvezli na místní kolej. Musim říct, že hend co jsme vylezli ven mě to horko pěkně profackovalo. Odhadem o půlnoci mohlo být cca 28 stupňů, možná ještě víc. Naše peer nejdříve psala, že na letišti bude, ale Mustafa s Bertem, jenž nás vezli, nám řekli, že Irem, naše peer, na nás čekala, ale musela někam odjet, takže pro nás nepřijede. Ok, žádnej problém. Kluci nám ještě zastavili na pumpě, kde jsme nakoupili to nejnutnější a jeli jsme na tu kolej. Pokoj je klimatizován, takže problém z teplotou není. Chybí tu nějaký vařič s rychlovarnou konvicí. Údajně ani nemá být součástí pokoje. Máme v plánu dokoupit. Koupelnu jsme trochu stihli dát do pucu. Ve finále už se pomalu začínáme zabydlovat. Objevil se problém  internetem. Potřebovali jsme přihlašovací údaje, protože jsme byli s Irem domluveni, že po příjezdu ji pošlu maila a nějak se dohodneme na druhý mail. Naštěstí jsem měl telefon na jednoho z kluků, kteří nás přivezli, tak jsem ho zkontaktoval a obratem mi přišla odpověď, že Iren kontaktoval přes facebook.

Den 1:

Jelikož se nám nepodařilo přes noc sehnat číslo na Irem, vyrazili jsme ráno i s grupou Čechounů do International office se přihlásit. Už bylo světlo, takže jsem se mohl lehce porozhlédnout po okolí. Kampus je oproti Liberci obrovskej. Je tu vše, na co si vzpomenete, od nemocnice, přes restaurace až po banky a sportoviště s bazénem. Dále tu jezdí hodně často autobusy, několik barev. Vezmou vás až do centra. Jsou to od pohledu starý plečky, ale mají uvnitř klimatizaci. Běžně se tu stává, že jdete po chodníku a vedle vás zastaví autobus, jestli si nechcete nastoupit. Na zastávky tu očividně nehrajou. Areál je rozkopanej, resp. tu všude probíhá rekonstrukce a je tu docela mrtvo. Baráky vypadají obstojně. Vadí mi, že se tu nestaraj o zeleň před budovami. Je to tu zarostlý a nikdo to neřeší. Celkově je to město ve městě. V International office jsme zatím vyplnili nějaký informace a dostali přístup k netu. Následně jsme šli odzkoušet místní stravovací zařízení. Naštěstí tam uvnitř byl jeden Turek, co mluvil anglicky, takže jsme to nějak vykomunikovali. Měli tam ale jenom nějaké sendviče + pizzy. Menu samozřejmě v turečtině. Na pánské toaletě měli údajně turecké záchody, u dam byl klasické, civilizované. J Ještě předtím nás v IO informovala Semra, což je zdejší koordinátorka, o tom, že bychom si zatím neměli dávat těžká jídla jako třeba kebab, jestli nechceme otestovat místní zdravotnické zařízení. Vymlaskli jsem pizzu a šli jsme se podívat někam dál po kampusu. Po chvilce jsem se vrátili zpět za Semrou, kde už na nás čekala i Irem. To jsem ještě nenapsal. Irem se u nás ráno zastavovala, jenže my jsme už byli fuč, takže tam nechal lístek. Během dopoledne mi od ní přišla zpráva, že na nás bude čekat před kolejí. Já blbec jsem si toho všiml asi to hodině, tak jsem ji napsal, že máme namířeno k Semře, tak se můžeme potkat tam. Nakonec jsme se potkali cestou zpět na kolej prohodili kus slova, sdělili ji pár problému s ubytováním. Sehnali si od minulých obyvatel nějaký vercajk, a jelikož někam pospíchala, tak nás opustila. Zpět bude ve středu, takže jsme domluveni na nějaké prohlídce města + zařízení nutných praktických věcí.

Odpoledne jsme ne sgrupovali se zbylými Čechy a vyrazili směr jezero. Pro mě překvapení, že

samotní Turci se v něm koupou jenom minimálně. Kampus je navíc na skalnatém kopci, takže k němu není úplně ideální cesta. Pláže v kampusu jsme zatím nenašli. Navíc všichni Turci nám říkali, že koupání v jezeře je nebezpečný a já nevim co všechno. Pohled z kampusu na město + jezero je moc pěkný. Po chvilkovém průzkumu jsme se našli nějakou cestu vedoucí dolů směr jezero. Přístup k vodě není nic moc, ale nakonec jsme se tam dostali. Břeh byl samé bahno. Vlezli jsme do jezera. Voda byla hodně teplá. Když jsem vylezl z vody byla mi zima, až tak teplá byla. Nepříjemné bylo všudypřítomné bahno, jenž bylo samozřejmě i na dně jezera. Asi proto se tam nikdo nekoupal. Čas utekl jako voda, a tak jsme vyrazili směr kolej. Protože jsme večer ještě chtěli dojít nakoupit, šlápli jsme do toho.

V kampusu je jediný krám s potravinami. Je hned na kraji a nejde tam koupit úplně všechno. Co se týče cen. Něco je levnější než u nás, něco mnohem dražší. Konkrétně máslo v přepočtu za 80Kč, obyčejný sýr za 50Kč, ty lepší atakovali stovku. Na druhou stranu ovoce, zelenina, čaj a v podstatě vše, co Turci ve velkém konzumují tu je za hubičku. S alkoholem tu bude docela problém. V kampusu žádná hospoda, kde nalejvaj není. Nejblíž by se muselo do města. Tvrdej alkohol je asi dvakrát dražší než u nás, to stejné platí pro bahno. Je sice všudypřítomné, ale anonymous syčák za v přepočtu 50Kč nebude asi to pravé ořechové.

Den 2:

Ráno jsme se vydali v přítomnosti jednoho peera, Mehmeta, na v Adaně vyhlášený bazar. Je to asi kilometr dlouhá ulice, kde se prodává nějaké čerstvé potraviny. V drtivém případě ovoce a zelenina. Ceny jsou nižší než kdekoli jinde, takže se vyplatí toho nabrat víc. My jsme vzali jenom nějaké ovoce, protože jsme nějak očekávali další prohlídku města. Zbytek skupiny si toho spoustu nabral, takže jiná cesta než-li zpět na kolej nepřipadala v úvahu. Bazar se nachází na okraji města nedaleko kampusu. Je dosažitelný autobusem a cesta zabere cca 20 minut. Připadalo mi, že je to jinej svět, prostě jiná kultura. Byl tam docela tlak lidí, navíc obchodníci křičí nějaké věci, aby nalákali potenciální zákazníky. Když zavětří cizince, snaží se mluvit anglicky. Bylo to celkově zajímavé.

Lidi jsou tu docela usměvaví, alespoň co jsem zatím viděl a příjemní. V obchodech moc anglicky nebo vůbec neumí, takže se najde situace, kdy je nastává lehký komunikační problém. V nejhorším mám ruce a nohy, ale zatím jsem nepoužil. Z města jsem viděl zatím jenom ten bazar a pár dalších ulic. Překvapil mě bordel a to nejenom ve městě, ale obecně všude. Město nevypadá úplně zle. Topovka to zatím není. Vypadá asi jako města na blízkém východu, když zapnete zprávy na Čt, tak se tam dost často objevují reportáže z této lokality. Tady je to velmi podobné. Jak jsem již psal, v centru jsem zatím nebyl, takže pořádně nemohu usoudit.

Odpoledne jsme potom byli prozkoumat druhou stranu kampusu za kolejema. Voda byla dosažitelnější a stejně teplá jako včera. Pomalu začínáme plánovat výlet do Mersinu a za měsíc asi Kypr nebo Antalya.

Toť pro dnešek vše