Další výlet jsme tentokráte naplánovali do Kappadokie, která leží asi 300km
na sever od Adany. Na
následujících řádcích se vám pokusím sepsat podobný
cestopis jako v případě Kypru.
Den 1:
Dopravu na místo určení jsme řešili půjčením aut na letišti v Adaně. Na
rozdíl od Kypru vše proběhlo v naprostém pořádku. Ano, auta jsme opravdu
půjčovali v Turecku. Vozy včetně příslušných zástupců firmy dorazili na místo
včas. Nemohl jsem tomu uvěřit. Za nedlouho jsme tedy vyrazili směr sever. Asi
hodinu jízdy za Adanou jsem si nepřipadal v Turecku. Míjeli jsme nějaké hory.
Vypadaly trochu jako Alpy, navíc kolem byla docela zeleň, což v Adaně moc není.
Zároveň tam nebylo takové teplo. Počasí bylo obstojné. Bylo tam docela čisto a
vypadalo to pěkně. Rozhodně to na mě udělalo lepší dojem než samotná Adana.
Bylo to tam prostě jiné, ale v dobrém slova smyslu. Udělali jsme pár zastávek
na focení a pokračovali jsme dál. Jakmile jsme se dostali z hor začala „poušť“,
resp. nic moc zelené a spíš písková krajina, trochu něco jiného než je v Adaně
a nejbližším okolí. To jsme se již začali blížit ke Goreme, což je hlavním
místem celé Kappadokie. Na první den jsme měli v plánu dostat se do Goreme,
sehnat ubytování a prozkoumat okolí. Po příjezdu jsme sehnali levný hostel (za
25 lir na noc i se snídaní). Poté jsme chvilku orazili a na západ slunce bylo
naplánováno zajet se podívat kousek od Goreme do Uchisaru, kde se uprostřed
města tyčil hrad, který byl vytesaný do skály. Situaci jsme lehce podcenili. Na
místo jsme totiž kvůli lehkému dešti dorazili s menším zpožděním. Západ slunce
jsme tedy nestihli. Nicméně „hrad“ vypadal unikátně. Výhled z něj ale nebyl
žádný šlágr. Již při cestě do Goreme jsme viděli zajímavá údolí a v údolích se
již tyčili objekty jako údy. Celkově to tam vypadalo, jako by to ani nebylo na
planetě Zemi. První den jsem z toho všeho měl smíšené pocity. Ve finále jsem
usoudil, že to bylo pěkné a že nic podobného pravděpodobně nikde jinde na světě
není. Rozhled z hradu mě nijak nenadchnul. Pravděpodobně to bylo zapříčeno tím,
že již byla tma. V nejbližším okolí bylo jenom jedno údolí, kam jsme se později
vydali. Následoval přesun do postele.
Den 2:
Druhý den jsme začali návštěvou jednoho údolí, jenž se nacházelo několik
stovek metrů od Goreme. Na místo jsme tedy došli pěšky. Vypadalo to zvláštně a
zároveň hezky. Slovy to asi nedokáži popsat. Musí se to vidět. Zblízka jsme
měli možnost prohlédnout si údy, někdy opravdu vysoké. Dále tam bylo k vidění
něco jako vytesané místnosti ve skále. Ani nevím jak to popsat. Jedním slovem
asi zajímavé. Zapomněl jsem ještě zmínit, že samotné Goreme je očividně dost
zprofanované. Na každém kroku je nějaká restaurace, obchod se suvenýry nebo
cestovka nabízející výlet balónem, popřípadě návštěvu s průvodce do nějakého z
údolí, kterých bylo v okolí nespočet. O balónech jsem věděl. Nakonec jsem do
toho nešel. Cena 120 až 160 eur za jednu hodinu letu byla docela vysoká. Nikdo
by do toho se mnou stejně nešel. Zároveň nám počasí moc nepřálo. Byla docela
zima a vysoká oblačnost. V blízkosti Goreme se nalézá Open air muzeum. Jedná se
o „muzeum“ zapsané na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Další program tedy
pokračoval právě tam. V uvozovkách je
to proto, že to není úplně klasické
muzeum. Popsal bych to asi tak, že je to to nejhezčí z vytesaných kostelů/budov
do skály na jednom místě. Je to samozřejmě oplocené. Zároveň je to celé pod
širým nebem. Uvnitř bylo mnoho turistů, a to není sezónní část roku. I přesto
jsme se vydali dovnitř a alespoň já jsem rozhodně nelitoval. Toto místo se mi
moc nelíbilo. Asi z celé Kappadokie nejvíc. Prohlídka mi zabrala asi hodinu
maximálně a to jsem nijak nehnal. Dokonce jsem tam potkal nějaké Čechy. Z
národností se v Kappadokii nejvíce motali překvapivě asi Australané, Britové a
pár Američanů. Nesmím zapomenout ani na turisty z východní Asie. Uvnitř
vytesaných prostor ve skalách se většinou nalézaly nakreslené malby zejména v
případě kostelů. Jinak to byly prostě prázdné místnosti. Za mě tedy palec
nahoru. Oběd jsme dávali v Goreme. V celé Kappadokii mají jednu specialitu,
která se jmenuje Pottery kebap. V podstatě se jedná o normální kebap s tím
rozdílem, že je v keramické uzavřené nádobě. Když nám ho obsluha přinesla,
přišel další člověk, jenž nám nádobu šavlí rozsekl. Nevýhodou je, že budete mít
v jídle kousky keramiky. Jinak to v podstatě nebyl žádný šlágr.
Odpoledne nás potom čekala zastávka v Urgupu. Tam jsme měli cestu zejména
kvůli místní vinárně. Cesta tam nám netrvala nijak dlouho. Problém byl až při
orientaci ve městě. Nakonec jsme odstavili auta a vydali se na prohlídku města.
Opět něco jako Goreme. Všude plno obchodů a restaurací.
Dokonce i světové autopůjčovny tady měly kanceláře. Nakonec jsme se dostali
do informačního centra a tam nám paní pověděla, kde je vinárna. Cestou k
vinárně jsme ještě udělali zastávku na vyvýšeném místě uprostřed města – kousek
od našich zaparkovaných aut. Ze shora byl pěkný pohled na celé město a
nejbližší okolí. Z počasím to nebylo moc dobré. Resp. tady v Adaně je pořád teplo.
V Kappadokii jsem nosil mikinu a navíc bylo často velmi oblačno. Občas spadla
nějaká ta kapka. Po vyhlídce jsme se již přesunuli do vinárny. Musím říct, že
lehké zklamání. Měla být vyhlášená a moc sladkých bílých vín tam neměli.
Většinou, a to platí obecně, tady mají červené. To mi moc nešmakuje.
Každopádně, dali jsme košt a nějaké to víno vzali s sebou. Jelikož se pomalu
začal čas nachylovat, byl čas vyrazit dál. Ještě nás čekal západ slunce, jenž
jsme pozorovali nad jedním z údolí – Red valley. Podle množství turistů soudím,
že se jednalo o známé místo. Bylo to fajn, ale tyto přírodní památky asi nebudu
schopen nikdy docenit. Preferuji něco, co bylo postaveno člověkem. To mě
většinou nadchne mnohem víc…
Den 3:
Předposlední den jsme zahájili dopolední procházkou dalším z mnoha údolí,
tentokráte bílým.
Zároveň je třeba zmínit, že počasí docela přálo. Opět
zajímavé, ale vypadalo to tam v podstatě stejně jako všude v okolí, tedy
spousta údů s pěknými skalami. Tady náš zážitek byl obohacen běžci nějakého maratonu,
kteří se nás občas ptali na cestu. Podle mě nemá smysl nějak dál popisovat,
takže pokročíme o pár hodinu v čase dopředu. Po obědě jsme se vydali směr
Kayseri. Hlavním lákadlem pro mě a nejen pro mě byl zdejší fotbalový stadion.
Zvenčí vypadá dost futuristicky. Po asi hodině jízdě jsme dorazili do samotného
Kayseri. Musím říct, že zatím z mého pohledu jednoznačně nejhezčí město, které
jsem v Turecku viděl. Všude nové domy, čisto a pořádek, což mě velmi příjemně
překvapilo. Hned za městem se navíc nacházejí pěkné hory, takže to celé
vypadalo moc hezky a líbilo se mi to. Zpět ke stadionu. V okolí se nachází
velké parkoviště a několik domů. Lze tedy konstatovat, že je ve městě. Po
venkovní prohlídce jsme se chtěli nějak dostat dovnitř, jenže celý stadion byl
obehnán plotem. Naštěstí byly v plotu otevřené dveře. Kousek od nich byly
otevřené další dveře, tentokráte do kanceláře nějaké ochranky. Nejdříve na nás
koukali jako na mimozemšťany, ale po chvilce jazykové bariéry pochopili, že
bychom rádi dovnitř. Jeden pán z ostrahy nás tedy vzal přímo ke trávníku, kde
nám gesty dal jasně najevo, že na trávník nesmíme. Po tribunách jsme taky moc
nemohli, takže jsme tam chvilku pobyli, udělali nějaké fotky a vydali se na
cestu zpět k autům. Ve městě ještě byla citadela. Dovnitř se nemohlo, takže
jsme si to mohli prohlédnout leda tak zvenku. Nějaký člověk nám říkal, že
dovnitř se opravdu nemůže a že je učitel angličtiny. Na mou otázku, co dalšího
je ve městě zajímavého mi odpověděl, že do citadely opravdu není vstup dovolen.
No, šel jsem dál… Skupina se rozdělila a se zbytkem jsme se vydali zpět do
Goreme. Cestou jsme ještě zastavili v Avanosu. Tam jsme navštívili místní
Pottery. Vyráběli tam keramiku. Prostory byly ve sklep, kde se konala zrovna
nějaká vernisáž. Byla tam výstava hodně starých útvarů včetně moderního umění.
Při odchodu nás odchytil nějaký pán a že nám ukáže jak se ta keramika vůbec
vyrábí. Bylo to zajímavé. Kresby jsou dělané ručně, za což klobouk dolů. Na
konci prohlídky byl ještě obchod se suvenýry, který jsem rychle prolétnul. Ceny
byly na první pohled dost přepálené. Talíř za v přepočtu několik desítek tisíc
korun už je docela raketa…
Den 4:
Po probuzení se nám naskytla možnost na vlastní oči vidět hromadu balónů
vznášejících se nad celou Kappadokií. Moc pěkný pohled. Asi jsem jich čekal asi
víc s ohledem na to, že v celém Goreme bylo mnoho cestovních kanceláří
nabízejících tento zážitek. Turistů se v okolí pořád motalo docela dost. Na
druhou stranu již bylo po sezóně. Po snídani jsme vyrazili směr poslední
naplánované místo – Derinkuyu. Jedná se o údajně největší a nejvíc profláknuté
podzemní město v Kappadokii. Poté, co jsme dorazili na místo jsme se potkali s
další skupinou Erasmáků, kteří nám to místo moc nedoporučovali, protože je to
přeplněné turisty a uvnitř jsou navíc stísněné prostory a pro vysoké lidi to
není nic příjemného. I přes varování jsme se shodli na tom, že když už tam
jsme, tak bychom měli jít dovnitř. Uvnitř to již tak zajímavé nebylo. Samotnému
se mi to docela líbilo, ale kromě vytesaných místností jako obývací pokoj,
hrobka, snad i kaple…, tam nic nebylo. Celé to bylo docela roztahané a
ještě k tomu to bylo v různých hloubkách, takže se chodilo po schodech
nahoru a dolů. Navíc, samozřejmě jak nám již bylo předem řečeno, to pro vyšší
lidi nebylo moc příjemné. Obzvlášť záda dostala pořádně zabrat. Prázdných
místností tam tedy byla celá řada. Prohlídka byla individuální s
přehledným
značením. Ztratit se tam snad ani nejde. Na konci jsme narazili na skupinu
asijských turistů, což ve stísněných prostorech nebylo nic příjemného. Suma
sumárum celá prohlídka zabrala asi hodinu. Následovala diskuse, co dál.
Nedaleko se totiž nalézalo druhé z podzemních měst. Tam jsme se již nevydali.
Pokračovali jsme směr Adana. Cestou jsme ještě zastavili na oběd v Nigde, kde
asi nic zajímavého nebylo, resp. jsme ani nic zajímavého nehledali. Každý se
chtěl najíst a co nejdřív odjet…
Žádné komentáře:
Okomentovat