Z Izmiru do Antalye... "aneb nejkrásnější část Turecka"

Den 1:

Náš další výlet jsme naplánovali v Antalyi a jejím okolí. Prvním bodem zájmu bylo město Izmir, jenž je třetím největším tureckým městem. Tentokráte se osazenstvo rozšířilo o několik nových přírůstků. Do Izmiru směřovaly dvě skupiny lidí. Jedna letěla ráno (já) a zbytek přiletěl večer. Podle předcházející věty je jasné, že dopravu na místo určení jsme vybrali leteckou. Přeci jenom je to z Adany docela z ruky. Na místo určení jsme dorazili zhruba v 11 hodin dopoledne. Jako první cíl jsme si určili sehnat ubytování.
Jelo nás celkem 16, původně 17, ale Arash zaspal a nestihl ranní letadlo. Z počátku jsem měl z tohoto počtu strach zejména, co se ubytování týče. Ve finále jsme ale vždy bydleli v jednom hotelu, což bylo fajn. Po příletu jsme zjistili, že s angličtinou je to v Izmiru podobné jako v Adaně, tedy drtivá většina neumí. Komunikace nicméně nebyla díky polské slečně, která studuje turečtinu, a posléze jednomu Turkovi problém. S menšími problémy jsme dokázali sehnat nocleh pro všech 16 lidí a zbytek dne jsme věnovali prohlídce města.

Jelikož je v tuto roční již brzy tma, náš plán skončil po páté hodině. Za tu dobu jsme stihli navštívit přístav, kde dokonce kotvila válečná loď. Nepochopil jsem sice, proč měla dvě různé vlajky – italskou a tureckou, ale ve finále to nevadilo. Loď to byla pěkná. Z města jsme viděli Clock Tower, náměstí Konak a nejznámější izmirskou ulici. Ta byla samozřejmě plná různých obchodů a restaurací. Clock tower jsem čekal mnohem větší, alespoň podle obrázků na googlu. Kolem se motalo hodně lidí, takže to asi byla důležitá budova. Rozměry tomu ale neodpovídaly. Náměstí bylo prostě jenom náměstí se spoustou autobusů. Nic zajímavého. Celkově tedy město jako celek na mě neudělalo úplně nejlepší dojem. Pořád je ale o třídu hezčí a čistší než Adana. Bylo vidět, že už jsme blízko Evropy… Tma nám přerušila plán. Nestihli jsme tedy vše. Další věcí, jež byla v plánu, byl výtah, ze kterého měl být pěkný pohled na město. Byli jsme tou dobou utahaní a skupinově jsme se rozhodli pro hotel. Proto jsme tuto zajímavost vynechali. Večer se k nám ještě přidal zbytek party…

Den 2:

Hlavním cílem druhého dne byla návštěva Efesu. Efes je obrovské archeologické naleziště nedaleko Izmiru. Na Kypru jsem viděl něco podobného. Tam to byl ale slabý odvar. To, co jsem viděl tady, splnilo všechna má očekávání. Pro mě nejlepší věc, kterou jsem za celou mou anabázi v Turecku viděl. Památky, jež byly postaveny člověkem, prostě „žeru“. V Efesu bylo úplně všechno. Od obrovského amfiteátru přes hromadu sloupů až k úžasné knihovně. Zpět ale na začátek dne. Ráno jeli řidiči na letiště pro auta. Jelikož jsem nebyl řidič, mohl jsem si trochu přispat. Opět to k mému překvapení probíhalo bezproblémově, a tak jsme vyrazili směr Efes. Cestou jsme potkali pár zajímavých skalních útvarů, na nichž se tyčily zříceniny hradu. Zbytek byla prostě silnice a nějaká města/vesnice. Vypadalo to tam ale jinak než tehdy, když jsme jeli do Kappadokie. Těžko se to popisuje. Mám pocit, že to bylo podobné jako s Izmirem. Čistší a zachovalejší. Pravidla silničního provozu se tam nicméně „dodržují“ stejně jako tady…

Za městem a vlastně i ve městě byla zeleň, tak na mě celá ta oblast udělala dobrý dojem. Když bych

se náhodou do Turecka v budoucnu vrátil, toto by byla má destinace. Do areálu vedou dva vstupy. My jsme vybrali ten lepší z jednoho důvodu: To nejlepší z celého Efesu jsme viděli až na konci. Před vstupem samozřejmě stáli všudypřítomní stánkaři nabízející nějaké suvenýry. Já jsem neodolal a několik nesmyslů pořídil. Vstup byl s Muzecard zdarma. Je to karta, která stojí asi 30 TL (cca 300Kč) a lze s ní navštěvovat různé památky po celém Turecku buď zdarma, nebo s nějakou slevou a ještě k tomu se vyhnete frontám. Vřele tedy doporučuji její koupi. Tady byl vstup s kartou zdarma. Hned za vstupem byl ještě oficiální obchod, kde měli nějaké další suvenýry. Také tam jsem něco pořídil. Překvapily mě placené toalety. Za vstup pro lidi bez karty chtěli asi 25 TL, tak bych čekal alespoň WC za free… Každopádně na začátku byly informační tabule popisující celé toto místo. Těch tabulí tam bylo opravdu hodně. Rozhodl jsem se tedy čtení přeskočit a rovnou nasát samotnou atmosféru celého místa. Hned za vstupem byl první ze dvou amfiteátrů. Byl obklopen mnoha sloupy a různými pozůstatky dalších staveb. Veškeré budovy měly své vlastní popisy, takže ve finále by se tam dal strávit celý den úplně bez problému. Pomalou chůzí jsem se vydal po směru sloupů s kameny. Ještě bych rád připomenul, že zbytky Artemidina chrámu se v areálu nenachází. Jsou ve městě (Selcuk), resp. na okraji. Je to v podstatě jenom pár kamenů a sloupů.

Pozdější zastávku jsme tam neudělali. Nedaleko za menším amfiteátrem se otevřela „álej“ z kopce dolů a na jejím konci byla Celsiova knihovna. V podstatě to byla cesta, kde na okrajích byly různé pozůstatky kostelů, domů, chrámů, atd. Samozřejmě bylo možné z této cesty odbočit a prohlédnout si zbytky. Někdy se jednalo o docela zachovalé stavby, někdy pouze o ruiny. Kousek od knihovny ještě bylo nějaké pohřebiště. Bylo zakryté pod střechou a za vstup chtěli ještě nějaké extra peníze. Na první pohled to nevypadalo nijak zajímavě, obzvlášť když jsem se podíval pár metrů vedle, kde stála Celsiova knihovna. Dovnitř tedy nikdo z nás nešel. Zastávku jsem udělal až u výše zmíněné knihovny. Ta byla jedním ze dvou největších skvostů celého areálu podle mého názoru. Opravdu stojí za to se u ní chvíli zastavit. Pořídili jsme foto a vyrazili dál. Na stěnách v knihovně byly ještě tabule s nějakými informacemi. Pro mě z nepochopitelného důvodu byl text pouze v němčině. Ještě k tomu údajně v nějaké starověké verzi, alespoň podle Johannese, německého člena výpravy. Za knihovnou se rozkládal trh. Byla to pouze velká plocha, něco jako náměstí, kde ale opravdu nic zajímavého nebylo. Pokračoval jsem tedy vstříc druhému skvostu – obrovskému amfiteátru, zatím největšímu, jaký jsem kdy viděl. V Koloseu je samozřejmě větší, ale i tak na mě efeský udělal skvělý dojem. Byl relativně dobře zachovalý.

Do útrob se jít nemohlo. Třetí patro bylo zahrazené plotem. Museli jsme si vystačit pouze s prvními dvěma. I tak to ale byl super zážitek. Přímo před divadlem ještě leží cesta lemovaná velkým množstvím sloupů. Po pár metrech je ale cedule zakazující vstup dále. Škoda, rád bych viděl pohled na divadlo z dálky. Od divadla jsem tedy pokračoval směr druhý východ. V oficiálním obchodu jsem si za nekřesťanských 5 TL pořídil plechovku Coca-Coly a vydal se směr křesťanský kostel. Relativně zachovalá stavba. Víc bych k tomu asi nenapsal. Teplota byla během celé prohlídky příjemná, na listopad úplně skvělá. Když svítilo slunce, dalo by se přežít v šortkách s krátkým trikem úplně bez problému. Po prohlídce jsme šli něco poslat do šachty. Jednalo se o tureckou pizzu – pide. Následoval přesun směr Denizli, u něhož se nacházel náš druhý cíl – Pamukkale. Jelikož byla brzy tma, bylo jasné, že Pamukkale navštívíme až druhý den. Ve městě jsme našli hotel a díky Turkovi v našich řadách jsme velice rychle zařídili všechny náležitosti a v poklidu přespali…

Den 3:

Po snídani jsme se vydali směr Pamukkale. Nabrali jsme mírné zpoždění, ale brali jsme to no stress, takže to nevadilo. Za zhruba 30 minut jsme dorazili na místo určení. Zaparkovali jsme auta a hned na parkovišti byl vidět „bílý“ kopec pokrytý travertinem. Pod samotnou atrakcí se ještě nalézá nějaký bazén či lázně s teplou vodou. Nicméně v druhé polovině listopadu to bylo zavřené. Vstup na Pamukkale byl s Muzekartou zdarma. Nedaleko za ticket office je již nutné si sundat boty. Snaží se tak co nejvíc eliminovat destrukci toho „sněhu“. Originální vany jsou až na kopci. Museli jsme tedy podstoupit mírný výšlap na vrchol. Cestou dolů občas stékala voda. Někdy ledová, občas i teplá. V tu chvíli to přišlo velmi vhod, protože už nebylo úplně teplo a chvilkový větřík nebyl úplně příjemný. Cestou nahoru jsme míjeli uměle vytvořené vany. V nějakých cestopisech jsem četl, že se v nich návštěvníci koupají. Nějak nevím jak. Hluboké to bylo sotva po kolena, možná ani to ne, tak nevím, co je na tom pravdy. Po výstupu na samotný vrchol jsem se vydal směrem k originálnímu Pamukkale. Hned jakmile jsem překročil přírodní zábranu v podobě krátkého a nikterak hlubokého příkopu na mě začala pískat ostraha areálu. V tu chvíli mi nezbylo nic jiného než se otočit a vrátit se na chodník. Na Turecko jsem byl dosti překvapen, že to mají až takto ochráněné. Naneštěstí pro mě/nás v originálech žádná voda netekla. Bylo to suché. I tak to byl ale pěkný pohled. V dálce byly vidět i nějaké hory. Ty jenom dokreslily zvláštnost celého místa. Opravdu to bylo hezké. Velikostí mě to možná trochu zklamalo. Travertinem byla totiž pokrytá pouze jedna strana kopce. Nahoru a dolů se tedy šlo pouze jedním směrem. Celý areál se nicméně nesestával pouze z travertinem pokrytého kopce. Na vrcholu byl samozřejmě všudypřítomný obchod se suvenýry, jenž jsem byl nucen navštívit a něco samozřejmě nakoupit. Dále se tam nacházely lázně. Nikterak velké, ale o to více kouzelné. V teplé vodě se totiž plave mezi starobylými sloupy a dalšími pozůstatky. Udělal jsem hrubou chybu, když jsem si s sebou nevzal plavky. V tu chvíli jsem měl velkou chuť si v lázních zaplavat. Myslím, že za to chtěli nějaké peníze. Nepamatuji si kolik, ale nebylo to úplně málo. Každopádně mít plavky, tak do toho jdu. Celé místo mělo kouzelnou atmosféru.

Byl jsem překvapen, že ve vodě byli jenom dva lidé. Turistů na samotném Pamukkale nebylo mnoho. Tím lépe pro nás. V sezóně to tam musí být dost nepříjemné… Lázně ještě nejsou vše, co se na kopci nacházelo. Dalším pro mě velmi zajímavým místem bylo antické město Hierapolis. Opět by se tam dala strávit nějaká ta hodina. Jelikož jsme ale předchozí den viděli Efes, zaběhli jsme pouze do amfiteátru, udělali pár fotek a vydali se zpět. Celkově mě tedy toto místo velmi příjemně překvapilo. Po přečtení několika cestopisů jsem od toho nic moc nečekal. Ve finále ale super. Pokud budete mít někdy cestu kolem, rozhodně se tam zastavte. Nebudete litovat. Plavky s sebou…

Z časových důvodů jsme museli udělat nějaké škrty v našem plánu. Odnesly to hrobky v Myře. Zpětně mě to velmi mrzí. V tu chvíli se ale nedalo nic dělat. Z Pamukkale jsme se vydali směr Fethyie. Dalším cílem bylo město duchů v KayaKoy. Cestou jsme zastavili u nějakých hor na pořízení pár fotek. Do města duchů jsme dorazili již po setmění, takže jsme prohlédli jenom pár domů a vyrazili směr hotel…

Den 4:

Na hotelu se mi podařilo sehnat další dva lidi na druhou časnou ranní návštěvu města duchů. Na

místo určení jsme vyrazili v 6 hodin ráno. Po chvilkovém bloudění jsme úspěšně dorazili do města a zaparkovali auto tam, kde jsme se o den dříve otáčeli zpět. Dokonce se nám jakž takž podařilo vidět východ slunce. Samotné místo bylo zvláštní. Tolik opuštěných budov na jednom místě jsem nikdy neviděl. Jelikož jsme to procházeli tak nějak náhodně, podařilo se nám nejít po značené cestě. Proplétali jsme se tedy kolem opuštěných staveb. Cestou jsme pořídili několik fotek a snažili se nasát atmosféru tohoto zvláštního místa. Ve městě jsme navštívili vybydlený kostel a pozůstatky nějakého hradu. Tyto dvě věci si myslím byly z celého místa nejzajímavější. Na protilehlý vrchol kopce jsme se z důvodu nedostatku času nedostali. Odtamtud by byl na celé místo super pohled. I tak to ve mně nechalo úžasný dojem a k návštěvě můžu jenom doporučit. Po prohlídce kostela jsme konečně našli značenou cestu, po které jsme se vydali směrem k autu, u něhož byli za ohradou mám pocit dva velbloudi bez dozoru. Ve městě jsme byli s největší pravděpodobností jenom my tři. Proběhlo focení velbloudů a bylo na čase pokračovat v naší další cestě.

Další destinace nebyla nijak daleko. Jednalo se o pláž Oludeniz, jež patří mezi nejkrásnější v celém Turecku. V přilehlém městečku bylo „mrtvo“. Jak by taky ne, když bylo po sezóně. Zbytek skupiny jsme potkali ve výše zmíněném městečku. Zaparkovali jsme auta a vydali se směr pláž. Podle fotek z Googlu, které jsou pořízené z ptačí perspektivy, to vypadá úžasně. Na zemi už to tak fascinující není. Je to hezká pláž, ale aby se to vyrovnalo například Nissi beach na Kypru, musel bych být na nějakém vyvýšeném místě, odkud by byl na pláž mnohem lepší výhled. Tady však nic takového nebylo. Pláž je obklopena horami, což tomu přidávalo na kráse. Do hor jsme se nicméně nesápali, protože nás čekal další delší přesun. Chvilku jsme tedy poleželi na pláži a po chvilce se opět vydali na cestu. Dva účastníci výpravy se dokonce v moři smočili. Prý to bylo docela teplé. Na druhou půlku listopadu dost dobré.

Další zastávkou čtvrtého dne byl Termessos. Je to antické město položené vysoko v horách. Cestou jsme míjeli spoustu hezkých hor. Musím říct, že celou krajinu Antalye stojí za to vidět. Je to asi jediné místo, kam bych se někdy v budoucnu možná vrátil. Mám tam stále nějaké resty… Každopádně po příjezdu k Termessosu jsme s muzekartou vstoupili dovnitř zadarmo. Od ticket office je to na vrchol ještě nějakých 9 kilometrů po horské silnici. Cesta zabrala nějaký čas. Nebylo to ale nic obtěžujícího, protože cestou nahoru jsme mohli obdivovat všudypřítomné hory. Na konci cesty jsme zastavili a po krátké konverzaci s německy mluvícím Turkem jsme se vydali na pěší túru. Již na

parkovišti se nalézají první náznaky antické architektury v podobě několika sloupů a snad i jeden oblouk tam byl. Antické místo se v podstatě nachází v lese. Areálem prochází jedna hlavní cesta, z níž lze odbočit k dalším atrakcím. Cestou jsme míjeli různé pozůstatky budov jakými jsou kostel, nějaká svatyně, normální obytné domy a studny. Nejzajímavější byl bez debaty amfiteátr. Opravdu skvost, jenž stojí za vidění. Nečekal bych, že v horách najdu něco podobného. Velikostí se nedá srovnávat s tím v Efesu, ale umístěním se to dorovnává na stejný level. Byl z něj pohled do okolí a snad i samotné město Antalye z něj bylo vidět. Další věcí, jež mě na místě nejvíc zaujala, byla odbočka na kopec. Na ceduli bylo napsáno něco jako „beautiful view“. Cedule nelhala. Úžasné! Jednoznačně stojí za to vydrápat se na vrchol. Je tam vidět do hor, kousek Antalye i moře… Po vyčerpávajícím výšlapu jsme si užili výhled a pomalu se vydali směrem k autům.

Cestou dolů jsem ještě zamířil k několika hrobkám, abych ukojil svůj chtíč vidět něco vytesaného ve skále. Nic extra. Z Termessosu byl myslím úplně každý nadšený. Velmi příjemně mě to překvapilo. Stejně jako u Pamukkale jsem ani tady neměl velká očekávání. O to víc jsem byl potom překvapen. Na konec dne nás ještě čekala krátká cesta směr Antalye, kde jsme přespali. Ještě předtím jsme poslali něco do šachty a vydali jsme se hledat ubytování. Za nedlouho jsme pořídili a musím říct, že za 30 TL jsme si vůbec nemohli stěžovat. Hezké a nové pokoje. Super. Na večer jsme se ještě vydali do ruchu velkoměsta. Prošli jsme se po historickém centru a něco popili v nedalekém přístavu…

Den 5:

Ráno jsme v poklidu posnídali a vydali se na prohlídku města. Všichni včetně mě již byli unavení, a tak jsme se docela ploužili. Každopádně z centra města jsme viděli Clock tower, Červený minaret, velmi starou bránu a nápis Antalye. Předcházející večer jsem ještě z přístavu zahlédl maják. Za světla jsme k němu ale nedošli. Památky jsou pěšky v dostřelové vzdálenosti. Město jako takové je mnohem hezčí než Adana. Určitě jedno z nejzajímavějších, jaké jsem v Turecku viděl. Krásné historické centrum, hory s mořem všude okolo. Po obědě jsme se ještě vydali směrem k vodopádům. Opět, stejně jako na Kypru, nic extra. Byly zajímavé, ale když už jsem viděl vodopády v rakouském Krimmelu, tak mě tohle nemůže úplně nadchnout… Byl to areál jakoby z džungle, takže v celku fajn. Jenom ty vodopády nic moc. Celkově je ale Antalye krásné město. Opět bych se opakoval, ale určitě  stojí za shlédnutí. No a potom již následoval přesun letadlem zpět do Adany.

Pro mě to byl jeden z nejlepších výletů tady v Turecku, ne-li vůbec nejlepší. Počasí se vydařilo. Památky úžasné, prostě není víc, co si přát…